fotogalerie
Interview

Šel jsem do vyhnanství

"Pocházím z Kocbeře, což je kousek za Dvorem Královým. Pohyboval jsem se v Rumburku, v Praze, prostě porůznu, pak před vojnou jsem zakotvil v Trutnově. A když jsem šel z vojny, vrátil jsem se tam zpátky. Pak jsem se vlastně díky Kojzarovi seznámil s Václavem Havlem. Kojzar, to byl redaktor Rudýho práva, kterej psal o Havlovi štvavý články jako třeba "Tučná výslužka z Holandska", když dostal Havel Cenu Erasma Roterdamského. Takže díky němu jsem se dozvěděl o Havlovi. Jak jsem zjistil, na Hlasu Ameriky říkali něco úplně jinýho. A protože jsem byl třiadvacetiletej zvědavej kluk, tak jsem sed na kolo, jel na Hrádeček, sešel pár metrů a měl jsem štěstí, že tam Havlovi byli. A takhle jsme se seznámili. Bylo to v osmdesátým roce a od tý doby jsem tam jezdil častějc. Byl jsem tam zvanej i na různý akce a jezdil jsem tam ve funkci takovýho údržbáře, pomáhat se zahradou a s barákem. Potom mě Vašek pověřil, jestli bych mu neudělal pořádek v gramodeskách a v páskách. Vedl jsem mu takovou evidenci, takovej archiv jsem mu tam udělal. A to mně umožnilo, že jsem si tam moh nahrát, co jsem chtěl. Tak jsem to nahrával, roztáčel a dával dál. On tam měl zajímavý věci, třeba Plastiky. A potom jsem se začal pohybovat v undergroundu, začal jsem jezdit na Vísku u Chomutova. Tam se setkával českej underground, lidi tam žili v takový komuně, bylo to báječný. Na to nejvíc vzpomínám, na ty příhody s policajtama a na všechno, co se tam dělo. Ale potom už to začínalo být dusný. To znamená, že mi při každý příležitosti, jako byl třeba 28. říjen, upálení Palacha nebo narozeniny někoho z mejch známejch, policajti hlídali byt nebo mě sebrali a někam odvezli, jezdili do práce, šířili o mně pomluvy a tak dál. Pak byl ten proces s Magorem a s těmihle lidmi, s Fričem, pak s Čuňasem ohledně vydávání Vokna. Vokno to byl undergroundovej časopis, kde se tisklo třeba poučení pro lidi, jak se maj chovat při střetu s policií. My jsme to v Trutnově rozšiřovali. A jak jsme měli tu Vísku, tak jsme to nabrali do auta, a tak se to rozmnožovalo a rozšiřovalo, až nám udělali domovní prohlídky. Začalo to být hustý a mně nabídli vystěhovaleckej pas. Nechtěl jsem. Já jsem tehdy neuměl jazyky, měl jsem tady kámoše a rodiče a nechápal jsem, proč bych měl jít do hajzlu jenom proto, že se stýkám s nějakým Havlem. To jsem prostě nechápal. Měli jsme to jako dobrodružství, dělali jsme si z těch policajtů prdel. Jenomže atmosféra houstla. A když se v práci zjistilo, že je to natvrdo, můj parťák říkal, že takhle to dál nejde a že musím vypadnout nebo mě někde zlikvidujou. Párkrát se mi stalo, že mě sebrali, odvezli mě někam za Bydžov, vykopli mě z auta, člověk věděl hovno, kde je, a pak se dostávej do Trutnova, kde jsem chodil do práce. Dělal jsem tehdy u silnic a železnic. Pokládali jsme pražce, taky jsme pokládali asfalt, dělali jsme silnice. Prostě s lopatou."

Jak jste se tedy dostal z Trutnova sem na Broumovsko?

"No, ten parťák, nedávno se tady stavoval v hospodě, říkal, že ví o jedný vesnici, kde mě nikdo nenajde, nemaj tam ani eletriku, že tam budu prostě zašitej. V životě jsem o žádným Šonovu neslyšel. Ale sedli jsme na motorku a jeli. Přijeli jsme sem a ten maník, ten chlápek, kterej tady údajně měl prodávat jeden barák, zrovna hrabal nějaký listí. Byl to Rusín, po válce přišel z Podkarpatský Rusi. Já jsem se předtím čtyři roky nestříhal, neholil jsem se, takže jsem byl zarostlej jak opice. A tak jsme mu řekli, že potřebuju ten barák. A ještě, že nemám prachy a že bych to chtěl na splátky. Takže chlapík šel do vrtule. My jsme si řekli, že si zavoláme - vlastně ne, protože tehdy ještě telefony moc nebyly - že se sejdeme a domluvíme se, jak to bude. Já jsem sem jel za měsíc znovu. A ten chlápek říkal, že šel kvůli mně poprvý v životě do hospody, kde chtěl znát názor tady chlapů, jestli mi to má nebo nemá prodat. Vidělo mě tady x chlapů a všichni z toho byli hotoví a radili mu, ať to neprodává, že jsem nějakej feťák a že mu ten barák nezaplatím. Ale on se nakonec rozhod, že mi ten barák prodá, sám proti všem. Dodneška to nechápu. Platil jsem od tý doby 500 korun měsíčně. V prosinci 1982 jsem se sem nastěhoval. Vlastně jsem šel do vyhnanství. Doufal jsem, že se jim ztratím, ale to bylo naivní. Trochu jsem to tušil. Estébáci si mě našli asi za dva měsíce a řekli, že jsou z Náchoda a že si mě přebírají od kolegů z Trutnova."

To byli takhle otevření?

"Jo. Normálně slušně se představili a řekli na rovinu, že jsou ze státovky z Náchoda a že soudruzi z Trutnova mě předávají, že oni mě budou mít teď na starosti. Jsou tady, aby si mě převzali. Byl to nadporučík Rauscher. Tak takhle to tu začalo.

Já jsem potřeboval někde dělat. V tý době, když někdo nedělal, tak mu hrozilo, že mu přišijou trestnej čin příživnictví. Tak jsem za dva měsíce nastoupil do místního lomu, kde jsem měl 901 korun měsíčně. Přijímal mě tam nějakej Šleis, dnešní starosta Křínic, a ved takový ty soudružský kecy, jakože "soudruzi, strana by se těchto lidí měla ujmout a vychovat je, aby mohli sloužit socialistické vlasti", ale nakonec mě přijali. 500 korun jsem dal za barák, takže jsem žral pstruhy támhle z potoka. Měl jsem hromadu kamarádů, tak jsme vykopali studnu, eletrika, záchod - to se udělalo rychle. Udělal jsem tady prostředí pro koncerty a happeningy. Ty mí parťáci sem jezdili. A my jsme dokonce s místníma chlapama hráli fotbal! Máničky proti místním. Nechali jsme si vybrousit pohár underground proti TJ Sokol Šanov. Bylo to báječný. Esenbáci sem jezdili a místním říkali, ať s náma nehrajou a ať si zahrajou s nima nebo nám taky zorali hřiště. Pak se ten fotbal přestal hrát, když už jich chodilo čím dál míň. Když třeba na víkend přijela nějaká podezřelá mánička, tak ji často sebrali hned na zastávce, takže pak museli kámoši vystupovat na jiný zastávce a chodit pěšky. V roce 84 mě jednou na autobusáku sebral nějakej kapitán Adámek, vzal mi pas a řek mi, že mi do půl roku sebere řidičák a do roka mě dostane do kriminálu. Musím říct, že se mu to všechno podařilo. Sebrali mně papíry, řidičský průkaz, sebrali mně techničák. Auto tady stálo, já jsem chtěl a potřeboval jezdit, ale oni potřebovali, abych nebyl mobilní, abych byl závislej na dopravních prostředcích, abych byl pod kontrolou, to je jasný.

Ten Rauscher sem pak jezdil a já jsem na něj třeba napsal stížnost, že mu u výslechu smrdí z huby, že chodí špinavej a že mě to ponižuje. Napsal jsem, že když reprezentuje moc, že by měl chodit čistej. A pak jsem si ještě vymyslel, že má milenku, a napsal jsem, že když za ní jede, napíše si služebku, jako že jede za mnou. Dělal jsem si z toho víceméně prdel. Takový komedie. Tu stížnost jsem napsal do Rudýho práva do Náchoda, do místních náchodskejch novin, ministrovi vnitra a náčelníkovi STB. Samozřejmě že všechny kopie mám schovaný. Pak přišly na řadu domovní prohlídky, což bylo strašně zajímavý. On byl u toho vždycky předseda místního národního výboru, takzvaně "nezúčastněná" osoba. Přijelo policejní auto, normální uniformovaný příslušníci a jeden nebo dva estébáci s tím starostou. Hned se rozlezli po baráku a hledali. Průšvih byl, že oni ti tam mohli leccos i podhodit, to bylo o hubu. Mně se to teda nestalo, ale stávalo se to. Nakonec u mě něco našli, i když jsem s tím počítal a měl jsem různý skrýše. Pak jsem byl odsouzenej a šel jsem do kriminálu.

Lámat se to začalo vlastně už v sedmaosmdesátým. Tehdy Charta na 10. prosince do Prahy na Den lidskejch práv svolala velkou demonstraci. Já jsem tam chtěl jet a vedoucí z práce mě kryl. Chlapi z práce mě odvezli až za Janovičky, protože Broumov byl kvůli mě hermeticky uzavřenej. Rauscher mně prostě chtěl zadržet. Dostal jsem se do Náchoda a tam byli všude policajti. Volal jsem Havlovi, o co jde, že chci přijet do Prahy, ale že policajti takhle vyváděj. A on mi říkal, abych jel do jakýhokoliv města a vždycky zavolal, on že to bude dávat do éteru. Svobodná Evropa to pak opravdu vysílala. V tom Náchodě obšancovali nádraží, viděl jsem všude policejní Volhy. Ale odjížděl autobus do Prahy, tak jsem v poslední chvíli naskočil, koupil jsem si lístek a šel jsem si sednout do zadní části vozu. Byly tam záclonky a já si řek, že je to v suchu. A vono hovno, hovno. Estébák šel ke dveřím autobusu, šofér otevřel dveře, a on mu něco říká, obcházel autobus, viděl mě v okýnku, přišel do autobusu a ať jdu s ním. A já jsem řek, že ne. Já jsem se rozhod, že do tý Prahy prostě pojedu. On mě začal táhnout tou uličkou. Jenže mě neutáh, on byl strašně tlustej. Já jsem v tom autobuse začal křičet, že nejsem žádnej zloděj, že chci jenom na demonstraci, aby lidi nemysleli, že jsem kriminálník. Když mě pustil a šel volat posily, řek jsem si, že tady nebudu sedět a čekat až přijedou policajti. Tak jsem prošel mezi lidma, nikdo nekřičel a já vyšel z autobusu a běžel jsem do depa. Rauscher telefonoval, jenže mě prásknul šofér. Tak se za mnou rozběh. Já viděl jenom tu jeho tlustou rudou palici, jak jsme podlejzali ty vagony, a on jak měl takovou tu nadýchanou péřovku, tak měl nakonec pruhy od šmíru na bundě i na kalhotách, ale utek jsem mu. Kousek dál byla zastávka, zrovna u soudu, kde mně nedávno soudili. Tak jsem koumal, jak pojedu na tu Prahu. Tak jsem popojel prvním autobusem, co přijel, a ten jel na Dobrušku. Nastoupil jsem a zeptal se, kde mám vystoupit, když chci jet do Prahy. A pak se dívám k prostředním dveřím a tam byla nějaká Eva Rýgrová, moje známá. Tak jsem si k ní sed a teď, když jsme jeli přes Náchod, viděl jsem ty kolony a jak to tam všechno pasírovali. Mluvili jsme o něčem jiným, nic jsem jí o tom neřek, ale pak nás najednou zastavili a vešel policajt. Oni asi věděli, že jsem sám, tak jsem jí to v rychlosti řek a dal jsem jí hlavu do klína. A řek jsem jí, ať mi potichu říká, co se děje. A Eva říkala: "No, je tam policajt, mluví se šoférem, kouká sem". Já jsem pořád čekal, kdy mě chytne za to rameno. My jsme seděli na prostředku a on pak stál u mě, půl metru ode mě, a čuměl všude možně, jenom ne na mě. A pak jsem slyšel, jak říká: "Dobrý, tak mi otevřete". A jeli jsme. A lidi kolem si šuškali a ten šofér, jak má zrcátko, že vidí do kabiny, tak na mě rukou ukazoval. Tak jsem k němu šel a on mi říká: "Nechceš mi něco vysvětlit?" Tak jsem mu vysvětlil, co je v Praze a že chci do tý Prahy jet a že o nic nejde. A teď to slyšeli lidi kolem a hned chtěli, abych jim to vysvětlil a řek jim, co to je ta Charta. Tomu šoférovi bylo jasný, že hledaj mě. On už to pochopil, jak jsem se ptal na cestu. A proč by mě práskal, říkal, když je taky nemá rád. Ještě mě zastavil před Dobruškou, protože by mohli čekat i tam na nádraží, a předtím mi vyhledal další spoje. Nakonec jsem se na ten Staromák dostal a z telefonní budky jsem zavolal Havlovi: "Tak Václave, jsem na Staromáku a zrovna lidi skandujou tvoje jméno." Skutečně - lidi řvali: "Havel na Hrad!" Už tehdy, ne až v osmaosmdesátým.

V roce 1988 jsme pak chtěli jet na Palachův týden v lednu. Ve Skalici mně ale v poledne na ulici přepadli dva estébáci. Já jsem si leh na zem. Oni mě tam násilím začali cpát do auta, samozřejmě, že jsem tam ležel bezvládně a mezitím vyběhla jedna známá, která na mně čekala, že pojede s námi. A bylo z toho napadení veřejného činitele - údajně měl ten estébák vykloubený rameno a já přitom ležel. Šel jsem zase do basy. A tam jsem držel hladovku, říkal jsem si, že to dál nejde, že na to mám svědky. A když jsem pak přišel z kriminálu, tak už jsem v tý Skalici zůstal - s tou, která za mnou na tu ulici tehdy vyběhla. Pak jsem si ji vzal. Mně byla za svědka Olga Havlová a jí nějakej Láďa Hruška. To byl estébák pod krycím jménem Rozkoš, ale to jsem zjistil až po revoluci. Když se to ke mně doneslo, tak jsem mu řek, že je svině a on se potom oběsil. Ale já jsem jen řek, co si o něm myslím. Ve Skalici jsme se ženou bydleli až do poloviny devadesátejch let, kdy jsme se rozvedli. A pak jsem se vrátil sem."

Bylo pro vás úplně jasné, že se sem vrátíte nebo jste to zvažoval?

"Já tady měl vlastně od roku 1982 trvalej pobyt. Tady si mi líbí, jsem tu spokojenej, i když se Šanovu říká Jakešova Lhota. Je to údajně komunistická vesnice, ale já mám s lidma tady jenom dobrý zkušenosti. Zatímco tajemnice ze Skalice při domovní prohlídce policajtům ukazovala: "Ještě tenhle šuplík a ještě tohle.!", místní předseda dával vždycky najevo, že to vlastně není jeho věc. Lidi mně tu tenkrát pomohli. Nekrade se tady vůbec. Dřív, když jsem byl v hospodě, ve vesnici samozřejmě druhej den každej věděl, o čem jsme tu rokovali. Ale estébáci se to nedozvěděli. Policajti a estébáci lidi tlačili k tomu, aby mě sledovali. Ale nikdy k tomu nedošlo, aspoň o tom nevím. Proto tady věčně stáli. V osmdesátejch letech jsem tu měl čtyři měsíce hospodu. Pouštěl jsem vždycky po devátý večer Hlas Ameriky, i když tam ty místní byli. Řek jsem si "Kašlu na to, jdu do toho!". Nikdo mě neprásknul. A za ty čtyři měsíce jsem je tak naučil, že mi pak vždycky hlásili: "Hele, už je devět!" To jsem vlastně ještě nikomu nevyprávěl. Mně se tady opravdu líbí. A teď mám od loňska zase hospodu, takže do práce to nemám daleko. A dneska si tu můžu dělat, co chci a jak chci.

Příroda je nádherná, žije se tady dobře, je tu krásně. To říkaj všichni. Spoustu pozemků tu nikomu nepatří, takže tady nejsou ohradníky, je tu volná krajina. Lidi nemaj peníze, práce je tady málo, kultura nijaká. Já bych teda nemoh žít úplně bez společnosti, to bych zešílel. Kulturu si tu ale dělám sám. Za mnou jezdí lidi, se kterejma si mám co říct. Přece jen jsem žil v Trutnově a najednou ten pád do takovýhle vesnice..."

A jezdí pořád ti staří známí?

"Jezdí a furt se to točí dokola. Plastici tady budou hrát, taky s Cimrmanama vycházím velice dobře - jsem s nima v kontaktu - i divadlo Andreje Kroba. Dělali jsme divadlo ve stodole. Dělali jsme asi třídenní vzpomínku na ty lidi, kteří už nežijou, jako na Mejlu Hlavsu nebo Olgu Havlovou. Ale lidi maj míň času. Dřív nikdo neměl auto ani mobil a jezdilo se třeba až z Olomouce. Dřív to bylo jednoduchý: byla tu barikáda; na jedný straně jsme byli my a na druhý oni."

No a když tady pořádáte kulturní akce, přicházejí i lidi z okolí, třeba Broumovští? A jak si vysvětlujete neúspěch lidí, kteří přišli v devadesátých letech, chtěli tenhle kraj oživovat a nakonec většinou museli odejít?

"Je jasný, že některý věci asi lidi nelákaj. Ale choděj třeba i na poezii. Když jsme v Broumově zkoušeli prodávat básnický sbírky, třeba Krchovskýho, tak to nešlo. Ale knížky se celkově blbě prodávaj, jsou drahý. V Broumově jsme to museli zavřít, i když je tady střední škola. Lidi tady na to ty prachy nemaj, na tom Broumovsku. To si radši koupí ten chlast nebo to žrádlo než knížku. Ale když jsme toho Krchovskýho pozvali sem, bylo tu dvacet šest lidí, z toho osm místních. V úterý, uprostřed týdne, na básníka. To jsme považovali za úspěch. A když tady ve výčepu hrál Sváťa Karásek, bylo tu osmdesát lidí a těch místních zase kolem osmi nebo deseti.

Já jsem tady s místníma žil za Komančů. A nakonec taky díky těm estébákům, všechno špatný je pro něco dobrý, se tady vyvinuly úplně jiný vztahy. Já jsem za celu dobu od roku 1982, co tady bydlím, neměl jednu jedinou stížnost. Kapely hrály často až do rána. Estébáci byli na prášky. Piňos, kterej sem přišel v devadesátejch letech přes CHKO, si hrál na spasitele, překračoval svoje pravomoce. Oni sem vlítli s tím, že místní lidi naučí kultuře. Kdybych já chtěl na něco složitějšího jet nebo něco takovýho slyšet, tak taky pojedu spíš do Prahy nebo do Hradce. Takový věci bych sem netahal. Já myslím, že moc tlačili na pilu. To je můj názor. Ale já taky místním nelezu do prdele. Já jsem tady dával vždycky 21. srpna černej prapor a tím jsem ohrožoval částečně i je. Oni si žili v poklídku a teď se tady objeví mánička, výslechy a podobně. Samozřejmě, že někdy mně vytáčej, to bych lhal že ne."

Jak se tady změnila atmosféra oproti tomu prvnímu období, kdy jste tu byl?

"Tehdy mě místní lidi zas tak moc nezajímali, za komančů. Já jsem si uvědomoval, že jsem jinej. Chodil jsem s nima na pivo, tamhle jsem seděl, popíjel jsem a tak. Když jsem něco potřeboval, šel jsem na družstvo, vyhověli mně, potřeboval jsem zorat, pomohli, ale jinak jsem se s těma lidma moc nebavil. Ale teď, co mám tu hospodu, tak přijdu s lidma do styku daleko víc a sleduju je víc a snažím se je nějakým způsobem ovlivnit. Myslím, že sem přivádím lidi, který nejsou nějak morálně zlomený a který nemaj máslo na hlavě a že maj co dát těm lidem tady.

Jinak se toho tu moc nezměnilo. Jsme jediná vesnice na Broumovsku, která nemá ani vodovod ani kanalizaci. Ostatní maj minimálně jedno nebo druhý. Tady nic není a nejsou ani lidi, co by se dali dohromady a řekli si: "Pojďme, uděláme to!" Internet tu taky není a donedávna byl signál pro mobil jenom za kravínem nad silážní jámou. Když jsem jezdil za novou přítelkyní, vždycky jsem jí odtamtud volal. Takže jsem stál na silážní jámě a domlouvali jsme se "Zítra v sedm hodin".

Dneska se tu dost pomlouvá. Někdo se sebere, odejde z hospody, a už ho pomlouvaj. Třeba to dřív bylo taky, já nevím. Ale dneska mi závidí, někdo je úspěšnější a místní mu hned závidí. Tady je ten problém, že tu nejsou podnikatelé. Jsme tu dva, možná tři, a jinak jsou všichni zaměstnanci. Lidi tady tím pádem neznaj problémy těch podnikatelů. Když si pak někdo něco koupí, už to jede. Ve volbách tu vyhrávaj komunisti."

Vnímáte nějak složitou minulost tohoto kraje? Mám na mysli hlavně otázku poválečného odsunu a jeho důsledků.

"Samozřejmě. Třeba tady v Šonově žilo před válkou 2000 lidí, víc než v Polici nad Metují. Ty Němci tady předali ty vesnice, který byly v pořádku, a odešli. V roce 1946 to muselo bejt úplně prázdný. Baráky, ty tady v padesátejch letech bourali, přišli sem lidi z vnitrozemí a vyrabovali to. Pak přijela armáda, buldozery a zplanýrovali to.

Já to považuji za strašně smutný. Já vůbec nemám strach, že by Němci chtěli nazpátek svůj majetek. To je podle mě kravina. A omluvit se? Já v tom nevidím problém. Každej by měl mít tu sílu se omluvit. Ono vyhnat někoho s 15 kilama, to prostě podle mě není fér. Proti tomu je zase fakt to, co tady předváděli nacisti. Ale konkrétně tady páchali rudý gardy daleko větší zlo. Oni ty Němce nahnali do jednoho baráku a tam žili půl roku, spali na seně a nevěděli, co bude.

Já si myslím, že nebejt chalupářů, tak to pohraničí by bylo totálně zničený. Nejhorší byl program přibližování vesnice městu, kterej v padesátejch letech vyhlásili bolševici. Lidi na vesnici, a zvlášť tady, vybourali okna, dali tam ty šílený velký nebo je přetáhli překližkou a udělali si vevnitř takový ty leštěný stěny. Lidi si nadělali koupelny, ústřední topení a podobně a začali nakupovat barevný televize a auta, na starou chalupu nalepovali garáže. Oni prostě chtěli žít jako v těch městech a chtěli mít ten komfort jako městský, ale na úkor celkovýho vzhledu. Jediný ty chalupáři ten komfort a to všechno maj vlastně doma, a tak naopak sháněli ty starý kusy nábytku, aby tu chalupu měli stylovou, když se chtěli vytáhnout. Ale zaplať pánbůh za ně. Oni ty chalupy nekurvili jako ty místní. A zaplať pánbůh za ty Holanďany, který tu dneska kupujou a opravujou statky. Na to místní lidi tady v Šanově nemaj v žádným případě prachy. A navíc ani nemaj snahu, kromě toho. Jsou dobrý, dyť je tady jiná kultura, jinej jazyk. Když přijdou do hospody, tak to je úplně o něčem jiným. A já říkám: "Jen víc a houšť!" Abychom nebyli tak omezený.

Tady jsou lidi úplně jiný než třeba v Český Skalici. Tady není nikdo domorodec. Oni k tý vesnici prostě nemaj vztah. Jsou přivandrovalci, když to tak mám natvrdo říct. Naplavenina, jak se říká. Oni se tady nenarodili. Něco jinýho by bylo, kdyby tady byli měli dědu, rodiče. No to bude trvat několik generací, než získaj vztah k tý zemi, k tý hroudě. Tady ho nikdo nemá. Chybí jim i taková hrdost. Ten charakter, ten vzhled, to mě tady deptalo. S některejma věcma se dá těžko něco dělat, ale proč by si ty lidi kolem neměli uklízet kolem baráku? Jenže tady když někdo něco takovýho dělá, tak na něho ještě pokřikujou: "Na to se vyser!"

Jste tady na Broumovsku doma?

"Ano, a vůbec nepřipouštím, že bych se moh odstěhovat někam jinam. Pravda, dvakrát nebo třikrát do roka mám tu tendenci, že bych to zabalil, ale drží mě tu ta krásná příroda. Kdybych šel jinam, tak zas půjdu tam, kde je to podobné. Já jsem do toho baráku zahleděnej. Já jsem tam nechal hromadu potu, kamarádi udělali i řadu věcí zadarmo, mám tam kachlový kamna a je v tom moje práce. A ta představa, že bych měl v padesáti letech začínat někde jinde - no, nevím. Tady jsem byl v tom vyhnanství, tady jsem prožil ty pády.

A mám velký plány. Mám v tom svým domě čtyři pokoje a tak by se tam ty komornější akce do padesáti lidí snad vešly. Taky mám doma pec - no, já to mám všechno v hlavě - při vernisáži by se mohly vytahovat a podávat koláče z pece a ne jako někde jinde pití v kelímku. Já bych prostě vytahoval ty koláče."